Pohádka o Karkulce - Jednorázovka

Tma, déšť, blesky a vítr. To zní jako začátek hororu, což? Ta stará ohraná klasika. Když totiž někdo chce navodit tajemnou atmosféru, tak hledá cestu jen tudy. Ale co třeba aby začal jinak? Přece je tolik možností…


Kdysi dávno…


Byl krásný jarní den. Rok se už klonil k létu. Jabloně kvetly, ptáčci zpívali, včelky bzučely, tráva se zelenala. Vzduch byl od samého horka nedýchatelný. Samozřejmě jen obrazně řečeno. Někdo by si to možná představil jako „zamlžený svět“. I to je možné.

Louka. Krásná zelenající se louka. Na ni rozkvetlé stromy a květiny, otevírající své květy k slunci. Krásná představa, že? Ale do téhle představy si ještě přimyslíme les. Hustý a tmavý les. Ne snad ani moc veliký, ale se stromy čnějícími do výše. S kořeny, které se vám schválně pletou pod nohy, jen proto abyste o ně zakopli. Myslím, že takovýhle les už každý alespoň jednou zažil. A vezměte si ten paradox, že tenhle Les bude stát těsně za naší Krásnou loukou…

Asi tak desetiletá holčička si prozpěvovala na zápraží staršího domku. Měla blonďaté dlouhé vlasy svázané červenou stužkou, červené šatičky a červené botky. Hrála si se starou hadrovou panenkou.

Ze dveří vyšla maminka, která si utírala špinavé ruce o zástěru.
„Karkulko, dceruško, potřebovala bych, abys šla do Lesa pro jahody.“ Řekla ustaraně.
„Ale mami, do Lesa? Tam? Vždyť se všichni bojí, že tam straší!“ Podívala se na ni prosebně Karkulka.
„Přece bys těm povídačkám nevěřila! To jen ty babky ve vsi nemají co dělat, tak si vymýšlí tyhle báchorky na strašení dětí jako jsi ty.“
„No ale…“
„Žádné ALE Karkulko. Nepůjdeš nikam daleko, jen tu na okraj Lesa. Vezmeš si košíček a plášť a věř, že nic špatného se ti nestane.“
„Dobrá maminko.“
„Jsi hodná holčička.“ A s těmito slovy Karkulčina matka odešla zpět do domku.

Karkulka si z věšáku stáhla červený kabátek a ze stoličky vzala košíček. Vydala se na cestu.
Maminčina slova ji sice uklidnila, ale pro větší pocit bezpečí si začala prozpěvovat a hvízdat si. Když se tak rozhlížela kolem sebe, uvědomila si, že v Lese je poprvé. Ještě nikdy tu nebyla. Možná ještě jako malé děcko, ale to si nemohla pamatovat. Maminka říkala, že jahody rostou u velké staré vrby, která je vidět z cesty. Jenže jak dlouho bude muset jít než ji uvidí? Nebo už ji možná přešla. Co když byla moc nepozorná a vrbu má už dávno za zády? Ale ne, teď se nemůže vrátit. Půjde ještě kousek a pak se, kdyby náhodou, vrátí. Nebo může na chvilku sejít z cesty a rozhlédnout se kolem. Ale maminka ji přece říkala že dokud neuvidí Vrbu, tak že nemá scházet z cesty. Co teď? Bez jahod se nemůže vrátit, maminka by se určitě zlobila. Ano, už jde tak dlouho, Vrbu určitě minula. Musí sejít z cesty a najít ji.

Karkulka byla naprosto fascinována květinami, které ještě nikdy neviděla, motýly, kteří létaly kolem a stromy, které jakoby jen číhaly, kdy Karkulka zakopne o jejich nějaký kořen. Možná, kdyby nekoukala po všech těch krásách, by si všimla, že vrba teď stojí přesně po její pravici. A tak Karkulka zacházela dál a dál do Lesa…

Slunce už bylo nad obzorem a Karkulka začala propadat panice. Vrbu nenašla, jahody nemá a ještě se ztratila v Lese. Ve vesnici kolovaly klepy, že po setmění se tu potulují všelijaké potvory a ona je ještě pořád tu, a nezná cestu zpět.

Rozkřičela se.
„Pomoc! Jsem tady! Nevím kam mám jít!“ křičela a naivně věřila, že ji uslyší nějaký myslivec, ale to nevěděla, že v Lese myslivci nejsou. Ale někdo ji přece jen uslyšel…

Lesem se prodíral sem a tam velmi ušmudlaný pán, zarostlý vousem, a dlouhými havraními rozcuchanými vlasy, zlýma očima a předkloněný jakoby v křeči. Na sobě měl potrhanou košili a kratší kalhoty. Mohlo mu být tak 20 let.
To on uslyšel Karkulku.
Šel po hlase. Karkulka křičela stále.
Párkrát zakopl, oblečením se zachytil ve větvích, ale nic ho nemohlo odradit od toho, aby našel Karkulku.

Už ji viděl. Nečekal, že bude tak mladá. Tak krásně mladá.

„Holčičko, slyšel jsem tě křičet.“ Řekl a vystoupil ze stínu, zkusil se narovnat a usmál se.
Karkulka byla štěstím bez sebe, že ji někdo našel. Vyskočila ze země a utíkala k pánovi. Vrhla se mu kolem pasu, pevně ho objala a děkovala Bohu za to, že ji našel.
„Děkuji, pane! Nevím, co bych si bez vás počala.“ Zalykala se.
Muž byl zaskočen Karkulčinou reakcí a z počáteční šoku se ale probral velmi rychle. Pohladil Karkulku po dlouhých vlasech.
„Vše už bude dobré, maličká.“ Řekl líbezným hlasem a usmál se. I jeho zlé oči se usmály.
Stáli tam tak dlouho. Karkulka ho od první chvíle považovala za svého záchrance. Ochránce. Nic by ji neudělal. Chtěl ji pomoct. To on ji dovede zpátky k mamince a vysvětlí jí, že Karkulka nenašla vrbu.
Byl sice špinavý, ale byl tady. On.
„Jak se jmenujete?“ zeptala se Karkulka a zvedla hlavu nahoru, aby viděla muži do očí.
Muž se na ni podíval a usmál se.
„John.“
„Ahoj, já jsem Karkulka.“ Řekla rozpustile, ale muže to očividně nezajímalo. Ani ji na to neodpověděl.
Po chvilce se zase ozvala Karkulka.
„Odvedete mě teď domů?“
„Ne.“ Řekl a jeho zlé oči zabodávaly do Karkulky pohledy ostré jako nože.
„Jakto? Ale já chci domů k mamince!“ začala potahovat Karkulka.
John se usmál, pohladil ji po vlasech, ale náhle ji tvrdě chytil za vlasy a hlavu ji zalomil dozadu.
„Víš maličká, nenašel jsem tě jen pro to, abych tě odvedl zase zpátky k mamince.“
„Pusťte mě! Já chci domů! Pryč!“ teď už brečela na plno. Kopala a mlátila kolem sebe rukama a nohama.
John ji dal pusu na čelo. Ještě jednou se usmál. A pak začalo peklo.
Strhal z ní její červený kabátek, odhodil klobouček a shodil ji na zem. Sám si sundal kalhoty a klekl si před ni. Vytáhl ji sukýnku a sundal ji spodní prádlo.
„Pomoc!“ křičela. Nikdo ji neslyšel.
Ještě jednou se usmál. A pak do ní tvrdě vnikl.
„Pomožte mi někdo!“ Ječela stále hlasitěji, ale náhle umlkla přívalem bolesti.
„To bolí, nechte toho…“ už jenom šeptala mezi vzlyky. Ale muž nepřestával. Naopak. On si to velmi užíval.

Bylo po všem. Karkulka ležela na boku, sukýnku stále vyhrnutou a celá ubrečená. Nezmohla se už ani na slovo. Ztratila svoji nevinnost! Byla špinavá. Tak strašně špinavá. Ale ta špína nešla smýt.
John seděl na zemi před ní a koukal na ni. Byl ji fascinován. Ale věděl, že to musí udělat. Prostě musí. Dělal to vždycky a nemohl riskovat.

Z pod košile vytáhl nůž. Měl už za sebou velkou historii. Teď si bude moct udělat další zářez.
„Holčičko, neboj se, nebude to bolet. Slibuju. A jestli ano, tak jenom chvilku. Ale musím to udělat. Nechci, ale nemám na výběr. Víš, líbíš se mi. Pustil bych tě, ale nejde to. Bude to tak pro tebe lepší. Vážně.“
A s těmi slovy přistoupil ke Karkulce a sedl si na ni. Převalil ji pod sebou. Ještě jednou se na ni usmál a pohladil ji po rozcuchaných vlasech. Měla v očích strach, ale nic neříkala. Věděla to.
Zvedl nad sebe ruku s nožem a rychle jím proťal vzduch.
„Aaa…“ vykřikla.
Nůž se ji zabodl přímo do srdce.
Ruce, kterými máchala ve vzduchu dopadly nehybně na zem, její oči zůstaly zírat před sebe na krásné modré nebe a její dech se zastavil.

Kdesi v dálce, na Louce zaslechla maminka slabý výkřik. Vyšla před domek.
„Karkulko?“

Konec